Nedalo mi to a musím tento článek napsat.
Už se mi to totiž stalo po několikáté.
Krátký příběh z praxe
Klient přiveze psa s tím, že by potřeboval „jen doladit pár věcí“.
Základní ovladatelnost, poslušnost, socializaci. Jinak je prý pes zdravý, hodný, v kondici, poslušný… jen občas má „výkyvy“.
Při předání z auta vyskočí zhruba 45kilogramové zvíře – vizuálně opravdu krásný německý ovčák. Je na pevném, asi 1,5 metru dlouhém vodítku.
Jakmile se dostane ven:
– žádná reakce na majitele,
– žádná reakce na oslovení,
– 100 % času v tahu vodítka,
– žádné usednutí, žádná spolupráce.
První myšlenka?
„Normální, nové prostředí.“
Omyl. A poměrně velký.
Pokud mám psa alespoň z větší části zvládnutého, je v zásadě jedno, kam s ním přijedu. Pes reaguje na jméno, dívá se na mě a čeká, co budeme dělat. A je jedno, jestli jsme doma, na cvičáku nebo na parkovišti u silnice.
Ale o tom tento článek vlastně není.
Dáváme psům to nejlepší… ale pro koho?
Většina z nás se snaží svým psům dopřát to nejlepší:
- kvalitní stravu,
- pozornost,
- péči,
- „lásku“ ve všech podobách.
Často je máme raději než sami sebe.
Jenže tady přichází zásadní otázka:
Je to, co považujeme za „to nejlepší“ z lidského pohledu, opravdu to nejlepší i pro psa?
Pes je stále psovitá šelma.
A je úplně jedno, jestli je to čivava, německý ovčák, border kolie nebo vlkodav. Pořád je to zvíře, ne člověk.
Když „to nejlepší“ začne škodit
Vrátím se k psovi z úvodu.
Dostával:
- „nejlepší“ granule,
- k tomu „nejlepší“ konzervy se 100% podílem masa,
- doplňky na klouby a šlachy.
Výsledek?
- nadváha,
- neohrabanost,
- rychlé zadýchání,
- nulová fyzická kondice.
A to u geneticky mohutného plemene.
Ale to nejhorší teprve přišlo.
Pes bez motivace je pes bez spolupráce
U psa, který má:
- všeho dostatek,
- všechno zadarmo,
- často dokonce víc, než potřebuje,
se motivace ke spolupráci hledá extrémně těžko.
A v některých případech je to téměř nemožné.
Jak chcete naučit psa reagovat na jméno, když:
- nemá jediný důvod se na vás podívat,
- dělá si věci po svém,
- je naučený, že kam chce, tam se prostě jde – i přes vodítko?
A mohl bych pokračovat dál.
Co tím chci říct?
Přistupujte ke svému psovi jako ke zvířeti, ne jako k člověku.
To neznamená bez citu – ale se správně nastavenými pravidly.
Týká se to:
- pozornosti,
- her,
- stravování,
- hranic, které určujete vy.
Jen tak může být společný život:
- o radosti a spolupráci,
- ne o neustálé starosti a boji o kontrolu.
Konkrétní příklad: strava a spolupráce
Zmíněný pes je od druhého dne u nás:
- pouze na kvalitních, vyvážených granulích,
- bez konzerv,
- bez zbytečných doplňků.
Granule jsou dostatečné.
Přidáváním konzerv a „něčeho navíc“ můžete psovi naopak ublížit – a to i zdravotně.
Stejně jako u štěňat, kde někdo přidává denně vajíčko „kvůli vápníku“. Pokud má pes kvalitní krmivo, má vápníku dost. Nadbytek může vést k problémům, třeba i k odvápnění kostí.
Potrava jako nástroj vztahu
Další změna?
Žádná miska.
Pes dostává granule:
- z ruky,
- na vycházkách jako odměnu,
- večer zbytek denní dávky za soustředění a spolupráci.
Cíl?
- aby vás pes potřeboval,
- aby věděl, kdo zajišťuje potravu,
- aby pochopil, že věci nejsou zadarmo.
A výsledek?
Už po šesti dnech je vidět zásadní změna chování. Pes začíná chápat, že:
- pravidla určuje člověk,
- váha a síla neznamenají kontrolu,
- spolupráce se vyplatí.
Jakmile se toto podaří nastartovat, máte z půlky vyhráno. A můžete jít o level výš – v socializaci, výcviku i hře.
Ale vždy s jasnými hranicemi, které určujete vy.
